„Náš domov“ na břehu Baltu

 

V Estonsku je do IV. Osy Leader Programu rozvoje venkova zapojeno 98 % území a působí zde 26 místních akčních skupin. V rámci studijní cesty pořádané Školou obnovy venkova Třanovice jsem měl možnost seznámit se s územím a aktivitami místní akční skupiny LAG Kodutant Läänemaa.

 

„Náš domov“

Území LAG Kodutant, kdy estonsky „kodutant“ v překladu do češtiny  znamená „náš domov“,  se nachází na pobřeží Baltského moře v nejzápadnější části území pevninské části Estonska. Je zde velmi nízká hustota osídlení – na 1 km² žije pouze 11,5 obyvatel. Na 29 % území se nachází přírodní parky a oblasti významné pro hnízdění ptáků, které jsou zařazeny do režimu Natura 2000. To souvisí i s tím, že pobřeží bylo po šedesát let nepřístupné, před civilisty je hlídaly  pohraniční jednotky sovětské armády.   

 

 Podle našeho průvodce Indreka Tammoji, který je asistentem ředitelky LAG Kodutant, se  tato  místní akční skupina snaží dosáhnout cílů Strategického plánu Leader prostřednictvím sedmi opatření. Žadatelé mohou žádat o podporu na realizaci projektů tematicky zaměřených na ochranu a údržbu životního prostředí; na propagaci rekreačních aktivit a celoživotní vzdělávání; na podporu kulturních tradic; na podporu podnikání; na podporu  rozvoje mládeže; na co nejlepší využití životního prostředí a místních zdrojů a na aktivity, které se váží k moři.

 

Pro období let 2009-10 měla tato „maska“ k dispozici  1,58 mil. EUR – z toho 20 % na provoz a 80 % na financování projektů. V roce 2009 obdrželi 131 žádostí a podpořili 39 projektů, o rok později přijali 108 žádostí a podpořili 70 projektů. Poptávka po finančních prostředcích vysoce převyšuje jejich nabídku, ale Indrek zdůrazňuje, že zájem žadatelů o jednotlivá opatření není stejný. „Budeme muset naší strategii přehodnotit a zjistit, proč se tak děje,“ říká.

 

Leadrovské projekty

První výzvu k předkládání projektů vyhlásili v březnu 2009. Mezi vybranými se objevil například  projekt, jehož výstupem je  zřízení bezpečnostního kamerového systému v obci, rekonstrukce tradičního větrného mlýnu, tréninkový workshop pro mladé muzikanty zakončený společným koncertem nebo vybudování přístaviště a odpočinkové zóny v obci apod. Osobně jsme navštívili realizovaný projekt lukostřelecké střelnice v Kullametse, kde jsme absolvovali krátký kurs lukostřelby. Objevili jsme i  bývalou zemědělskou usedlost v Saueaugu, jejíž majitel v prostorné stodole organizuje v letních měsících divadelní představení a s podporou Leadru chce pořídit lepší divadelní techniku a provést rekonstrukci sociálního zázemí této „divadelní farmy“.

 

Zejména v době hnízdění ptáků, se rybářská vesnička  Kiideva stává cílem milovníků přírody. Místní komunita se rozhodla tento potenciál, jehož základem je dostatek ryb v pobřežních vodách, využít pro rozvoj šetrného cestovního ruchu. S podporou evropských grantů zde vzniklo malé přístaviště a dojet sem lze i na kole po nově vybudované cyklostezce. S podporou místní akční skupiny LAG Kodutant Läänemaa zde vesnický spolek vybudoval  ptačí pozorovatelnu, která na jaře a na podzim slouží zájemcům k nerušenému pozorování opeřených krasavců.

 

 

Nádraží slouží dál

Vlaky spojující městečko Palivere s lázeňským centrem Haapsalu na břehu Baltského moře  přestaly jezdit před deseti lety, ale místní obyvatelé se nedokázali smířit s faktem, že chátrající budova bývalého nádraží, která byla po mnoho let součástí jejich každodenního života, by měla být zbourána. Využili proto finančních prostředků, které nabízela Evropská unie, budova byla zrekonstruována, a dnes je v ní umístěno jedno z místních středisek pro mládež.

 

Nádraží v Haapsalu, které bylo oblíbenými přímořskými lázněmi ruské šlechty,  nechal vystavět poslední ruský car Nikolaj II. pro okázalé příjezdy svého 216 m dlouhého  vlaku, je dnes využíváno jako železniční muzeum. Kolejnice byly vytrhány a viadukty a náspy bývalé železniční trati dnes slouží v létě cyklistům a v zimě je zde k dispozici stopa pro běh na lyžích. Atmosféru nádraží si mohou návštěvníci muzea připomenout spuštěním záznamu zvukové kulisy, která jim přiblíží dobu, kdy sem za ryku píšťal přijížděly supící parní lokomotivy.

 

Venkovská muzea

Specialitou estonského venkova jsou muzea. Muzeum tematicky zaměřené na to, jak se žilo před 100 lety na farmě Koela začal v 80.letech minulého století budovat osvíceny předseda místního kolchozu (zemědělského družstva). V těch dobách to nebylo nic jednoduchého, všechny aktivity směřující k návratům do estonské historie totiž byly sovětským totalitním režimem tvrdě potlačovány.   

 

Muzeum na usedlosti Saare zase vzniklo z popudu německého občana pana Rosena, který se po 50 letech mohl vrátit na zdevastovaný rodinný statek. Ani se nechce věřit fotografiím z rodinného archívu. Z původně výstavní vily zbyly na počátku 90. let minulého století jen oprýskané kamenné zdi, ale o několik let později byla vila opět uvedena do původního stavu.

 

Exponáty tj. předměty denní potřeby využívané k životu a práci na zemědělských usedlostech, která místní muzea vystavují, nejsou nijak historicky výjimečné nebo cenné, jejich hodnota však spočívá ve zjevné snaze obyvatel estonských vesnic vyrovnat se s traumaty, která této malé zemi způsobilo období sovětské nadvlády. Malá místní muzea lze vnímat jako gejzíry národní hrdosti a radosti z nabyté svobody, které zde začaly prýštit ze země po léta udusávané tlapami „Velkého medvěda“,.

 

Jde jim o turisty

Když jsme procházeli naučnou stezku skrytou v lesích v blízkosti finské vesničky Lantula, nechal se náš průvodce slyšet, že takhle velký balvan v Estonsku nenajdeme. Když jsme stáli na nádvoří středověkého hradu ve městě Haapsalu v Estonsku zdůraznila naše průvodkyně, že hradní sál má lepší akustiku než helsinská opera. My, středoevropané, jsme si ale záhy uvědomili, že nejde ani o kameny ani o akustiku, ale o snahu sníst ze společného koláče cestovního ruchu, o který se tito dva severští rivalové musí dělit, co největší část.

 

S Indrekem Tammojou jsme se rozloučili před již značně zchátralým pravoslavným kostelem ve vesnici Lihula. Ukázal na jeho torzo a zeptal se:“Co myslíte, máme ten kostel zbourat, když nemůžeme sehnat peníze na opravu, nebo ho máme nechat chátrat dál?“

 

Petr Hienl, ÚZEI Praha

Pro časopis Venkovská a podohospodarska škola