Schody pro ryby i pro lidi

 

V Litvě se do realizace Programu Leader+ zapojilo v letech 2004 až 2006 deset místních akčních skupin, jejichž strategie byly vybrány ve výběrovém řízení z 27 přihlášených. Místní akční skupina Jurbarkas LAG, jejíž území se nachází na jihozápadě tohoto pobaltského státu, byla mezi vybranými. V rámci studijní cesty, kterou uspořádala ŠOV Třanovice, jsem měl možnost se seznámit s některými projekty, které byly touto litevskou místní akční skupinou realizovány.          

 

Schody pro ryby    

„Ještě před 120 lety bylo v místní říčce ryb dostatek, to se ale změnilo s výstavbou přehrady,“ tradovalo se v městečku Viesvile. Během druhé světové války sice byla hráz přehrady poškozena, ale život se do místních vod vrátil až mnohem později. Proto, aby lososi mohli každé dva roky migrovat proti proudu toku za svými rodičovskými povinnostmi tj. naklást v místních vodách jikry, z kterých se o pár měsíců později vykulí lososí plůdek, bylo potřeba vybudovat „rybí schody“. V toku říčky měla vzniknout řada drobných jezů, prostřednictvím kterých by stříbrná těla houževnatých lososů zdolávala výškové převýšení od paty hráze až k hladině přehrady.

 

Aby tuto finančně náročnou akci, která spíše než že by přinesla hmotný prospěch a užitek, měla spíše enviromentální charakter, dokázala obec realizovat, obrátila se na místní akční skupinu Jurbarkas LAG. „Jedná se o projekt, který je u nás v Litvě jedinečný a rádi se s ním chlubíme i na mezinárodní úrovni,“ vysvětluje manažerka Litevského svazu venkovských komunit Guoda Burokiené. První lososí plůdek vysadili po realizaci projektu uměle, ale jejich potomci se do místních vod v době tření až od severního pobřeží Norska k nemalé radosti místních rybářů vracejí.  

 

Kaskáda vodních schodů, přes jejichž hrany se láme průzračná voda místní říčky, se blýská v odrazu slunečních paprsků a dodává místu nezapomenutelnou atmosféru …a projekt, který měl hlavně pomáhat rybám, začíná pomáhat i lidem. Nedaleké sportoviště zakoupil soukromý podnikatel a zvelebuje ho, blízká restaurace se začíná vzmáhat díky zvyšující se návštěvnosti, železniční viadukt, který vzal za své během poslední války, bude obnoven a vznikne tu malý železniční okruh s dobovými vagóny, uvažují tu o výstavbě hotelu …i těmto projektům by mohl na svět pomoci Leader. 

 

Dřevo i vítr spojují lidi

Městečko Malininka, ve kterém žije asi 1000 obyvatel, patří k největším v okolí. Je tu nejdelší dubová alej a bývala tu také největší střední zemědělská škola v Litvě, kterou ještě před 20 lety navštěvovalo více než 1000 studentů, dnes pouze 350. To samozřejmě způsobilo v místě úbytek pracovních příležitostí a projevilo se to v nezájmu obyvatel městečka o dění v místě, zhoršily se mezilidské vztahy a zpustlo okolí jejich bydlišť. Úspěšným příspěvkem ke změně této letargie bylo založení řezbářského semináře, kterého se každoročně v letních měsících již pět let zúčastňují studenti sochařství. Pouze za stravu a byt, který bezplatně poskytují místní obyvatelé, vznikají z obcí poskytnutého materiálu na veřejných plochách zajímavé dřevěné sochy a skulptury, které zde zůstávají jako zvláštní memento na boj s lhostejností a zhmotnělá prosba za opětovné aktivní zapojení obyvatel do dění v místě, kde žijí.

 

Nejen dřevo z okolních lesů slouží ke zviditelnění Malininky, ale také vítr, který se honí nad městečkem, k tomu přispěl. Téměř na hranici s Ruskem se otáčí obří vrtule první litevské větrné elektrárny o výkonu 250 kW. Na tento projekt byla pořízena projektová dokumentace díky programu Leader+ a projekt byl realizován s podporou dalších dotačních programů za 1 400 000 (= EUR) litasů.  Ve chvíli, kdy se za 4 až 5 let investice vrátí, budou peníze z prodeje elektrické energie využity na rozvoj obce, třeba na zřízení veřejného osvětlení či na výstavbu nového kostela, když ten, co tu stával, byl z ideologických důvodů zbourán za éry Sovětského svazu.

 

U rozbitého kostela

Litva byla posledním evropským územím, které teprve v 15. století přijalo křesťanství. Zmínky o vesnici Veliuona pocházejí z 1. století, bývalo zde významné pohanské a později i křesťanské středisko. Před kostelem plným maleb nejvýznamnějších litevských malířů, který nutně potřebuje opravit, na což ale nejsou peníze, nás přivítala Irma Svetlauskiene. Irma je manažerkou projektu podpořeného programem Leader+  nazvaného Centrum uměleckých řemesel.

 

Sdružení deseti rodin, které se dlouhodobě zabývají amatérskými uměleckými činnostmi, divadelnictvím a účastní se také místních folklorních přehlídek, získalo od obce malý domek, ze kterého se rozhodli vybudovat zázemí pro své spolkové aktivity a prodejní aktivity. 

 

V prostorách nevelkého Centra probíhají kurzy práce s ovčí vlnou (plsťování) či malby na hedvábí, zájemci se zde mohou naučit uplést typický litevský opasek, udrhat náhrdelník, který je součástí lidového kroje, vyrábí se zde kraslice, šperky a v keramické peci vypalují typickou černou místní keramiku. Manažerka Irma se těší na to, že v dohledné době vznikne v těsné blízkosti Centra nová silnice, parkoviště a autobusová zastávka a že tak ještě lépe využijí k nabídce vyráběných produktů  dřevěný prodejní stánek, který stejně jako rekonstrukci a vybavení objektu pořídili s podporou místní akční skupiny Jurbarkas.

 

Další plány

Do programového období Evropské unie 2007 – 2013 vstoupila MAS Jurbarkas s novou leadrovskou strategií. 73 % procent přidělených finančních prostředků chtějí použít na „tvrdé“ investiční projekty a 27 % na „měkké“, tedy neinvestiční projekty. Zajímavé je, že jejich strategie vůbec nepodporuje realizaci projektů podnikatelů a zemědělců. Projekty litevských zemědělců mohou tamní místní akční skupiny podporovat pouze v rámci osy III. Programu rozvoje venkova tj. pouze diverzifikaci zemědělského podnikání a ne investice do zemědělství.

 

Snaží se reagovat na současný kritický stav litevského národního hospodářství, kdy jen v posledním roce odešlo do zahraničí za prací více než 400.000 Litevců a jejich velký podíl tvoří mladí lidé, kteří odcházejí po absolvování střední školy a již se do rodné země nevracejí. Proto chtějí velkou část peněz směřovat do řešení problematiky trávení volného času mládeže. Jedná se zejména o výstavbu sportovní infrastruktury, zejména hřišť na košíkovou, protože basketbal je podle slov předsedy místní akční skupiny Egidijuse Giedraitise „druhým litevským náboženstvím“.

 

A co nejvíce stěžuje život litevským „maskám“? Je to neprůstřelný byrokratický aparát platební agentury, který například požaduje vyhlašování výběrového řízení na nákup jednoho obyčejného psacího stolu prostřednictvím centrální adresy. Také obrovské časové skluzy ve spuštění programu, kdy jsou vybrány místní akční skupiny, přiděleny peníze, připraveny projekty, ale protože se stále mění „pravidla hry“ nelze s realizací strategie začít. A tak managementu masek dochází v boji se zbytečnou byrokracií a časovými skluzy síly, které nutně potřebují na pomoc třeba malým obcím, do kterých se vůbec první finanční prostředky na jejich rozvoj dostaly teprve po roce 2000. Finanční politika tehdejšího Sovětského svazu, jehož součástí byla Litva do roku 1991, totiž byla zaměřena pouze na rozvoj centrálních obcí.     

 

Petr Hienl, ÚZEI Praha

Pro časopis Zemědělská a podohospodarska škola