Agrární komora ČR uspořádala s podporou Evropské unie 1. března 2006 v Hodkovicích u Prahy seminář na téma:

„Obchodní mechanismy EU a podpora odbytu zemědělských výrobků“

Na tomto semináři přednesl Ing. Petr Tuček, CSc. z VÚZE Praha zajímavou přednášku, z níž přinášíme autorizovaný výtah:

Evropský a světový obchod se zemědělsko-potravinářskými komoditami

Zhruba od poloviny osmdesátých let je mezinárodní agrární trh „trhem kupujícího“, tedy trhem s trvalou převahou nabídky nad poptávkou. Hlavní příčinou jsou rozpočtové podpory, které národní agrární sektory dostávají. V posledních letech se výše rozpočtových prostředků, poskytovaných tomuto odvětví ve 30 vyspělých státech světa, odhadovala na 350 mil USD ročně. Podpory v ostatních zemích, zejména rozvojových, lze stěží odhadnout. Je nicméně pravděpodobné, že se také velmi blíží uvedené částce. V některých vyspělých zemích existují navíc podpory z regionálních, příp. jiných rozpočtů, o kterých se ví málo. Mezinárodní zemědělsko-potravinářský trh je deformován také přežívající silnou ochranou domácích trhů, tzn. vysokými cly, resp. celou škálou tzv. netarifních překážek. K těm patří zejména veterinární a fytosanitární bariery, hygienické a administrativní požadavky, ochrana duševního vlastnictví, změny v požadavcích na značení zboží a řada dalších.

            Jedním z indikátorů změn na mezinárodním agrárním trhu je cenový vývoj a z něj vyplývající cenové relace. Jejich vývoj je pro zemědělské produkty a potraviny dlouhodobě velmi nepříznivý. Ceny agrárních komodit (reálné, tzn. očištěné od vlivu inflace, i nominální) klesají, zatímco paralelní ceny průmyslových výrobků a nerostných resp. energetických surovin prudce rostou. Reálné ceny u většiny zemědělských komodit klesly za posledních 50 let o 40-45%.

Český agrární vývoz činí cca 3,5% celkového vývozu, na dovozu se agrární výrobky podílí zhruba 4%. Subvenční podpory nezřídka vedou k zachování produkce, která by bez nich v konkurenčním prostředí nepřežila. Efekt z jejich poskytování musí být obvykle doplněn odpovídajícími celními tarify, které brání umístění levné konkurenční produkce na domácím (podporovaném) trhu. Příkladem může být cukr, který lze v EU stěží vyrobit levněji než za 17 Kč za kg, zatímco v Brazílii je výrobní cena bílého cukru cca 3,90 Kč/kg. Unijní trh se logicky brání dovozu levného cukru z Jižní Ameriky. Regulace trhu s cukrem v EU je již neudržitelná. Jistý vliv na reformu cukerného pořádku v EU má však také skutečnost, že někteří vlastnící evropských cukrovarů, kteří v minulosti silně lobovali pro zachování „tržního řádu“, investovali do cukrovarnického průmyslu v Brazílii a jejich enormní zájem zákonitě opadl.

            Jednou z kritizovaných a skrytých forem „podpor“ domácí zemědělské produkce je mj. tzv. „sociální dumping“. Jeho vlivem se ceny výrobků v zemědělství udržují nízké. Jde o to, že jsou v agrárních sektorech zaměstnávání dělníci (nezřídka nelegální přistěhovalci) za minimální nebo i menší mzdu, bez jakéhokoliv pojištění, bez odvodů, zdanění a plateb do rozpočtu. Např. v USA se podíl takovýchto pracovníků v agrárním sektoru odhaduje na 60%. Pokud by dostávali a státu odváděli vše potřebné, vzrostla by nepochybně cena jimi vyráběné produkce.

            Silný trend ve světovém zemědělství je koncentrace výroby i obchodu. Česká republika má v této oblasti nedostatky, na které doplácí. V ČR došlo po roce 1990 převážně k silné atomizaci produkce, ale zejména agrárního obchodu. Malé, kapitálově slabé a personálně často nedostatečně vybavené české subjekty se na mezinárodním trhu setkávají s konkurencí obřích nadnárodních společností, kapitálově propojených s prvovýrobou, nákupem, skladováním, dopravou, zpracovatelskými odvětvími a často s obchodními potravinářskými řetězci. Také zdrcující většina amerických farmářů je ve družstvech, která jsou kapitálově propojená se zpracovatelským průmyslem a obchodem. Z pozice silného plynou všechny výhody (snazší získávání úvěrů, přežívání při konjunkturálních výkyvech na trhu, množstevní slevy a rabaty, možnosti nižších ziskových marží, možnosti nabízet ucelené jakostně homogenní partie, možnosti využívat služeb specialistů apod.). Takové postavení měl u nás v minulosti (přes své nedostatky) např. KOOSPOL.

            Integrace v českém agrárním sektoru je nutná, jak horizontální, tj. mezi sebou navzájem, tak vertikální, tj. se zpracovateli a obchodníky.

            Aktuálním problémem českého zemědělsko-potravinářského sektoru – v porovnání se srovnatelnými státy Evropy- je nízký podíl finalizace, malá přidaná hodnota v nabízeném sortimentu. Konkurenceschopnost a konvertibilitu vývozu ale i realizace na domácím trhu nedocílíme nabídkou nezpracovaných surovin. Síla českého zemědělství a potravinářství je v invenci, šikovnosti, nápadech, vzdělanosti. Nemůžeme usilovat o to, být konkurentem rozvojových zemí, které na mezinárodním trhu nabízí převážně nezpracované suroviny a polotovary. Zkušenosti všech srovnatelných evropských zemí potvrzují, že se na mezinárodním trhu prosazují nejlépe hotovými sofistikovanými potravinami, s vysokým podílem národní práce a přidané hodnoty. Pro ČR, která má omezenou rozlohu ne příliš úrodné zemědělské půdy, nemá moře a někdejší komparativní výhody základních zemědělských surovin postupně ztrácí (chmel, cukr, slad. ječmen a pod), je to jediná cesta, jak se v zostřující se mezinárodní konkurenci prosadit.